Jak bylo na Východě

    Bývalo zvykem, že se tu jednou do roka objevil článek napsaný autorem plným dojmů nasbíraných na cestách mimo své domovské družstvo, v září 2013 z Provence, v červnu 2014 z Toskánska. Jen loni, zasažen "tvůrčí krizí", někdo by to možná nazval leností, ušetřil čtenáře svých rádoby postřehů. Ale pouze do dneška! Snad za to mohou dlouhé zimní večery nebo prohlížení fotek z archivu, cesta na východ a do minulosti právě začíná. A proč zrovna snímkem kláštera skrývajícího se  za bolševníky?

    Asi proto, že v Arménii, této malé jihokavkazské zemi, stojí klášer na každém kopci a bolševník (neplést s bolševikem!) roste na každém poli. Kopců je tu ale každopádně více než polí, i ta jsou chudá a kamenitá, není divu, většina země leží více jak  1000 m nad mořem, to je tak na pastviny.

    Však také dobytčata všeho druhu jsou pány místních komunikací, řidiči si už asi zvykli. Rozpadlé "velkokapacitní" stáje svědčí o tom, že kolektivizace skončila, jen v některých oblastech byly vidět nějaké zbytky "koperativnovo chozjajstva", spočívající ve využívání tradičních sovětských Kirovců, "Déťáků" a jako vrcholu techniky žacích mačkačů z NDR. (Ještě nám také jeden stojí na dvoře.)

   Přece jen ale některé rovinatější polohy byly osety a zářily všemi barvami, s těmi horami v pozadí, - srdce fotografa jásá. Ale oči agronoma vidí v pšenici mák polní, kousek dál žlutá oznamuje přítomnost plevelné hořčice a modrá zase chrpy. Hospodaří se tu ekologicky, řekl by někdo, a na potravinovou soběstačnost to prý stačí. Zemědělství zaměstnává asi 40% Arménů, pravděpodobně všechny mimo Jerevan... Kromě tradičních plodin se tu pěstuje hodně ovoce a vinná réva, hlavně v nižších oblastech, místní víno se ale nedá moc pít, s koňakem (známá značka Ararat) je to lepší. 

   Ráčci z jezera Sevan jsou jen malou ukázkou pestrosti arménské kuchyně a zároveň velké arménské pohostinnosti. Domácí sýry, uzeniny, ryby, zeleninové saláty, polévky, sladkosti... A snad ve všem najdete koriandr, tvrdí někteří. K jídlu se dá přikusovat lavaš, chléb tenký jako noviny a také tak velký. Místní "rychlé občerstvení" nabízí různé typy šašliku (nic moc) a specifickou variantu kebabu, mleté maso v lavaši. K pití tuzemské pivo značky Kilikia nebo Žatecký gus (husa), vyráběné na Ukrajině.  Hladem tu nikoho umřít nenechají, určitě zbyde i na domácí. Je to ale vykoupeno tvrdou prací jako za časů našich prababiček, nelze se divit, že moc mladých lidí na venkově nepotkáte. Všíchni touží žít v Jerevanu, pracovat v Rusku, ještě lépe někde dále na západ. Do Arménie se ale vrací nebo posílají peníze. Možná to nějak souvisí s těmi kláštery.

(Zleva: klášter Akhatala, Dadivank v Náhorním Karabachu, klášter Tatev. Více fotek na webu autora.)